Moje zkušenost z poporodního rituálu

Domlouváme se s Mayellou, že za měsíc přiletím na svoji La Cerrada (poporodní uzavírací rituál). Ve chvíli, kdy už je jasné, že pojedu, se mnou začínají lomcovat emoce. Během následujících dvou dnů několikrát denně brečím. Cítím odpor. Najednou se mi nechce jet. Mám strach. Tuším, že to bude silné a začínám nahlížet kolik silných, nezpracovaných emocí v sobě mám. 

O měsíc později:
Sedím v letadle. Přemýšlím, jaké to pro mne asi bude. Skutečnost, že se netěším a raději bych se tomu vyhnula mi napovídá, jak moc to potřebuji! Vesmír je úžasný, vždy nám dá vše, co potřebujeme! Zároveň cítím vděčnost a pocity privilegovanosti, že si můžu letět pro svůj rituál až do cizí země.
Je pozdní odpoledne. Mayella mě vyzvedává tam, kam až je schopný dojet autobus. Vřele se přivítáme a pak mi říká: "Ty jsi dobrá, Katerina, ty jsi tady ještě dřív! To Lea, která u mě byla na Cerradu včera, zmeškala letadlo a pak musela ještě mnoho hodin čekat na další let, který byl zpožděný!" (Lea je naše společná známá, se kterou jsem se chtěla u Mayelly potkat, ale nevyšlo to.)
Já říkám: "Fakt?"
Mayella: "No, to se stává docela často, když někdo přijíždí na Cerradu. Je to nevědomý odpor, který vyvolává tyto situace. Člověk to sice chce, ale zároveň se tomu brání, protože je to opravdu hluboká očista a to uvnitř každý cítí."
V duchu se usmívám. Přesně vím, o čem mluví! Tohle jsem v sobě cítila také, jen jsem si toho byla asi více vědoma. A vyprávím jí své pocity.
Přijíždíme do jejího domu, který je na úplné samotě, obklopený loukou a lesem. Nejezdí tam žádná městská doprava. Je to krásný, kamenný dům ve starém irském stylu, uvnitř moderně vybavený. Mayella pro mě vaří kotel bylinné "polévky" na koupel a dává mi praktické rady ohledně Cerrady všeho druhu. Vybírám si své další Rebozo (tradiční, ručně tkaný, mexický šátek), které si odvezu domů. Přišel čas, jít na to. 

Mayella zapaluje svíčky a povídá u toho. Svlékám se do naha a nořím se do bylinného odvaru. Tak to dělají ženy v Mexiku, ale tady na západě mívají vždy plavky. To je úplně v pořádku a ničemu to nevadí, ale já si říkám: "Když už, tak už!" Mayella mě omývá, mluví o podstatě vody a zpívá mi mexickou píseň. To trvá nějaký čas. Poté se oblékám do županu a spodního prádla a ulehám na matraci vystlanou z reboz, kde probíhá samotné uzavírání. Je těžké přesně popsat, co člověk prožívá během této části. Moje tělo je postupně pevně stahováno. Líbí se mi to, ale zároveň se vyplavují určité pocity, které jsem nechtěla vidět a svou podstatou jsou velice jiné, než které jsem očekávala. Vidím svůj smutek z propasti, kterou posledních pár měsíců cítím mezi mnou a mým manželem. Bolí to a mám z toho strach. Nevím, jak dlouho to celé stahování-uvolňování trvá, ale když je konec a Mayella mě nechá jen tak ležet a jde dělat večeři, tak se mi nechce ani pohnout. Cítím hluboký klid, pocit zakotvení, vycentrování. Přijde ke mně a něžně se mě ptá, jaké to bylo. Vyprávím jí své pocity ohledně manžela a slzy mi stékají na rebozo. Chvíli si o tom povídáme a Mayella mi řekne pár věcí o mně, které během procesu cítila a viděla. Najednou mám úplně jinou perspektivu. Najednou jsem tak moc vděčná svému muži za jeho Lásku. Najednou VÍM, že mě miluje a jak se ta jeho Láska ke mně projevuje. Našla jsem svůj mír.

Je to pro mě překvapivé. Přijela jsem si prožít a uzavřít můj náročný porod a první rok mateřství, kdy moje dítě bylo moc nemocné, ale moje bytost jakoby potřebovala něco jiného. Záměrně si vybavuji svůj porod a vše okolo - úplně v pohodě. Žádná bolest, žádná lítost, nic. Kdo ví, co a jak se tam stalo.Jsem štastná a hlavně vděčná, že se to stalo.

Po večeři ještě probíráme důležité zásady pro mé praktikování Cerrady. Dostávám požehnání. Cítím velkou zodpovědnost a zároveň pokoru. 

Děkuji hlavně mému muži a mé dceři, že mi tuto cestu svou Láskou umožnili. Také samozřejmě Mayelle a její rodině a všem lidem, kteří mi k ní pomohli!